Jak jsem se po úrazu vracel do formy

     Na začátku prázdnin se mi stala docela nepříjemná nehoda, která mě na nějaký čas vyřadila z provozu a donutila mě zase zapracovat na postavě. Řekl jsem si, že vám z tohohle období sepíšu další článek z kategorie „podle skutečné události".

     Původní příběh většina z vás už ví, takže jen v rychlosti. Před rokem, kvůli vysněné dovolené v Chorvatsku s kamarády, jsem nastartoval svojí proměnu a začal na sobě makat. 30 kilo dole za 4 měsíce, bla bla... Jelikož se letos blížil druhý ročník, rozhodl jsem se vysekat trochu formu a zvýšit úsilí. Kola se pořád nevzdávám a tak jsem začal dávat každý den 35km venku a když padla noc, přihodil jsem k tomu dalších 30 doma na rotopedu a do toho přísný jídelníček. Všechno šlo perfektně, kila padala dolů a najednou bum! Na nohu mi spadlo 40kg železo a já zůstal ležet s nohou nahoře. Diagnóza? Otevřená zlomenina levého palce. Aby toho nebylo málo, nohu mi špatně ošetřili, dala se mi do ní nekróza (kdo chce ať si ten fujtajbl dohledá) a dostal jsem špatné léky, takže se mi léčba zkomplikovala a protáhla. No prostě vůbec nic pěknýho a celý prázdniny byly najednou v háji.

     To že mám po dovolené mi bylo v ten moment docela jedno, ale co mě nejvíc štvalo, byla představa, že teď už budu jenom ležet. Ležet a pomalu zase kynout. A co vám budu povídat, znáte maminky, že jo? To jsou takový ty hodný pani, který vás obskakujou a jakmile jste nemocní, zahrnou vás vším možným, hlavně aby našemu Bobinkovi něco nechybělo. Sušenky, brambůrky, pizza k večeři... Nebudu vám nic nalhávat, jsem jenom člověk. Prostě jsem to neustál a pořádně se začal prasit. Jsem přece marod, ne?!

     Jen co jsem ochutnal každou prasárnu v okolí půl metru od postele (až tak mobilní jsem totiž byl!), začalo mě zase žrát svědomí a došlo mi, že tohle pohodlíčko musí zase pomalu skončit. Jak jsem později zjistil, dost mi ochably svaly a nabral jsem 6kg tuku. Prostě paráda. Po vyfňukání jsem se s tím ale rozhodl zase něco dělat. No jo, ale jak když musí mít člověk nohu pořád nahoře nebo se zblázní bolestí?

Postupně zpátky na trať

     Mamina se zděsila, když po pár dnech vešla do pokoje a našla mě jak se sádrou, položenou na posteli, dělám na zemi kliky. No a jak jsem zjistil že to vlastně jde, vymýšlel jsem další cviky. Postupem času jsem přidával alespoň krátké procházky o berlích kolem domu a jednou mě načapali i na rotopedu. Zase byl řev. Po měsíci a půl jsem to už nevydržel a vyrazil na kolo. Palec se sice úplně nezahojil a kdybych se do něj nedej bože někde kopl, pravděpodobně si ho zase urvu, ale já už to prostě nevydržel. Naštěstí se mi nikde nic nestalo a tak jsem si hned zajel Cyklotulák, který u nás probíhá dvakrát ročně a tentokrát byl na 90km. Sice to byl docela očistec, ale zvládnout se to dalo a já mám doma další diplom.

     Poslední věcí, které jsem se nejvíc obával, byl běh. Tady jsem si vůbec nevěřil. Jak se ukázalo po třech měsících, ani ten už není překážkou a já vám tak můžu pyšně ohlásit, že kromě toho, že můj palec vypadá jak použitá psí hračka, je všechno v pohodě a ten tuk, který jsem nabral, je pryč výměnou za nové svaly. Jo a už mě zase škrtí trička přes ramena a ne přes břicho. Ten pocit je boží!

     Proč vlastně tenhle článek píšu? Já vlastně ani nevím. Možná se prostě jenom potřebuju vykecat, možná vám chci ukázat, že né vždycky je všechno tak černý jak se zdá a že existuje milion důvodů proč na sobě nezačít pracovat, ale když se pro něco plně rozhodnete, tak to prostě jde! Nejste se sebou spokojení? Tak oprašte boty, dofoukejte kola nebo vytáhněte kamarády ven a uvidíte že to najednou jde. 

Když jsem se letos zvládl vrátit do formy se zlomenou nohou, tak jaká výmluva může zastavit vás? Venku je krásný podzim, tak si ho běžte užít!