Z města mezi lesy

     Od mého posledního článku již uběhla nějaké doba a poměrně dost se toho v mém okolí změnilo. Poté, co jsem úspěšně doklepal bakaláře, nastal čas se zabalit a vyrazit na tři měsíce směr domov. Z celkem velkého města jako jsou České Budějovice se přesouvám doprostřed lesů, kde mi společnost dělá hejno slepic, smečka psů, stádo ovcí a dvě srnky co nám chodí až na zahradu. Prostě Na samotě u lesa hadr.

     Kdo jste se už někdy stěhoval, víte jaké je to peklo. Musíte probrat tuny věcí, které jste za poslední rok dokázali nakřečkovat, dojíst zbytky z mrazáku, kompletně a detailně vydrbat celý byt než dorazí pan majitel, ucpat kontejnery svým bordelem a v neposlední řadě běhat jak blbec sedm pater půlku odpoledne, než po střechu naplníte celou vaší káru. No a doma se celý proces obrátí a vy zjistíte, že ty křápy už samozřejmě nemáte kam našlapat. :) 

     Na závěr mého pobytu ve městě jsme si ještě s rodiči odskočili na promoci, kde jsem dostal fanfáry, diplom, pěknou čepici a hábit. Hlavně ten hábit! „Za Nebelvír!" Křičím a odjíždím domů. 

  

     Každopádně jsem tohle minipeklo nějak zmáknul a teď už mám před sebou jen tři měsíce v izolaci od světa, kde mi nezbývá nic jiného než od rána do večera „zarábat nejaké ty love", prokládat to spánkem a mezi to nacpat kolo nebo běhání. Abyste byli v obraze, jelikož máme barák jak kr fakt velký, rozhodli jsme se v něm zbudovat vlastní autodílnu, aby to tatík neměl do práce tak daleko. A víceméně veškerý náš pracovní i volný čas trávíme tam. 

     Většinou to vypadá tak, že budíček mám v sedm, občas v 5:13. Záleží na tom, jestli se náš neomylně přesný kohout rozhodne spustit raní serenádu, zrovna pod mým oknem. Hodím snídani, podívám se na ty internety co je nového, nakrmím slepice, ovce a v osm nástup na dílnu. Tam se celý den hezky matlám od oleje, skládám si šroubečky a když už jsem ten high-tech zedník, tak to občas proložíme nějakým tím výkopem nebo betonováním kolem domu. Práce je prostě dost a celý den mám o zábavu postaráno. Co se týče pracovní doby, občas závidím lidem co si odklepou „osmičku" a jdou spokojeně domu. U nás to chodí trochu jinak, nó. Oficiálně máme otevřeno do pěti, tudíž běžně končíme kolem sedmé, až osmé večer #TatíkWorkoholik. Potom si opláchnu ruce a pusu, jak mě to učila maminka, nahodím trikot, popadnu kolo a tak dvě hodiny jezdím po okolí. Dorazím domu, hodím sprchu a padám do postele s modlitbou, ať si ten mrzák jde ráno zpívat někam daleko ;) 

     Jen podotýkám, že víkendy vypadají docela stejně akorát s tím rozdílem, že mi neběží taxametr. Co by člověk neudělal pro rodinu, že? :)

     No a tenhle stereotyp víceméně držím až do září-října kdy se opět vracím do Budějic. Na jednu stranu mě mrzí, že se takhle odstřihnu od světa, nemám ani čas na kamarády a od rána do večera jen makám, ale na druhou stranu to má jednu velkou výhodu. Odstřihnu se od světa! :) Nemám čas myslet na to jestli si dneska dám burger, protože prostě v okolí padesáti kilometrů žádný fastfood není, nelákají mě čokolády a sušenky, protože do krámu to mám kiláků pět a pokud si tyhle věci domů nenatahám, tak je tu prostě nemůžu sníst. Tím pádem mám spoustu prostoru pro to, abych ladil formu. Sem tam vyrazím na nějakou tu akcičku, ale to je tak dvakrát za celou tu dobu. Kromě toho chystáme další ročník terorizování chorvatských pláží, kde se vyblbnu až až a do té doby mám alespoň motivaci na sobě pracovat.

     Pro někoho nepředstavitelný režim, ale já už se s ním tak sžil, že si léto ani jinak neumím představit. 

     Průšvih je ale v tom, že prostě nemám volný čas a když už ho mám, tak jsem úplně out. To se bohužel odráží i na mém blogu, který poslední dobou dostává dost na frak. Mám tu pro vás připravený seznam témat o kterých bych mohl psát, ale na to potřebuju mozek. Přemýšlel jsem, čím bych to mohl vynahradit a poslední dobou si pohrávám s myšlenkou, že bych vám reportoval co zajímavého se kolem mě děje a zkusil bych rozjet takový časosběrný blog, za kterým bych se po pár letech ohlédl a připomněl bych si, co jsem zažíval. 

     Mám pocit že, že rádoby odborných článků o hubnutí je kolem hromada a to nejdůležitější, co jsem vám chtěl já předat, už na blogu najdete. Samozřejmě v tomhle tématu budu pokračovat, ale nechci se dostat do fáze, kdy budu vydávat článek o chemickém složení glutaminu, jen proto, abych vydal fitness článek za každou cenu. Mě to nebude bavit psát, vás to vlastně ani nebude bavit číst a o tomhle blogování přeci není. Vždycky tu budu, abych vám poradil nebo něco vyjasnil, ale nechci se zaseknout ve stavu, kdy bych se do psaní nutil ze strachu, že ztratím odběratele a bohužel se se k tomu začínám blížit. 

     Teď je půl jedenácté a zjišťuju, že tenhle článek píšu už hodinu v kuse a baví mě to tak, že jsem ztratil pojem o čase. Tahle forma je pro mě téměř nenáročná, uklidňující a mám z toho zase radost jako na začátku a tak by to v tomhle světě mělo být. Zároveň mám mnohem více možností pro tvorbu vlastních fotek jako v tomhle článku.

Jak se vyvíjím já, tak se musí vyvíjet i blog a myslím si, že tohle je krok správným směrem. Co si o tom myslíte vy? Baví vás raději nové věci a trocha toho pošťouráníčka v cizích životech nebo byste chtěli číst do nekonečna recyklované články jejichž jádro bude pořád to samé? 

Těším se na vaše názory!