S Týnou na Kleti

   
     Všichni vědí, že ty nejlepší nápady vznikají při filozofického sezení nad oroseným půllitrem, kde se člověk uvolní, probudí všechny geniální buňky v mozku a řeší se tam ty největší životní záhady a nejserióznější témata.

     Až ráno si vzpomenete, jak jste se s kámošem hádali o tom, že bota je vlastně z devadesáti procent tvořená vzduchem.

     Při jednom takovém sezení, zhruba před třemi lety na mě z ničeho nic vybalila kamarádka Týna otázku. „Nevyšlápneme si někdy na Kleť?" Prskám pivo zpátky do sklenice s něčím co zní jako „Cože?". Dodávám, že v té době jsem už měl celkem slušnou pneumatiku a při představě lezení na kopec se mi dělalo nevolno. Holka mi prostě chtěla udělat radost a vymyslet něco pro to moje zdraví. Neudělala.

     „Nó, víš, všichni kolem mě vypráví jak tam byli, jak je to super a mají takovou tu fotku s tím dalekohledem nahoře. Pojedeš tam se mnou? Prosím! Prosííím!"

     Nastává pocit paniky. „Sakra jakej dalekohled?", honí se mi v hlavě. Na Kleti jsem už jednou byl, když mě tam okopala třídní, ale já si jen mlhavě vzpomínám, jak jsem si nahoře kupoval zmrzku a nadával, že dolů jdeme pěšky a ne lanovkou.

     No jo, jelikož jsem ale prostě„Captain Goodguy", nemohl jsem jí do těch velkých štěněcích očí říct, že mě nějaký kopec absolutně, ale absolutně nezajímá a že bych ty tři hodiny dokázal využít líp. Pravděpodobně s kebabem a hranolkama.

     „Ale jo, někdy jo." odpovídám. Zdálo se, že to holku uklidnilo. Na pár dní.

     Od té doby, poslední tři roky, každý týden slýchám větu: „Kdy pojedeme na tu Kleť?", s postupně přidávanými výstrahami jako sakra, do háje, no tak...

     „Jo, neboj. Nějak to naplánujeme. Třeba za čtrnáct dní budu mít volněji." Musím uznat, že docela dlouho se mi jí dařilo odrážet.

     Až do předešlého měsíce, kdy jsem využil své nově nabyté sporťácké figury a místo klasické odpovědi ze mě vypadlo: „V úterý." No co vám budu povídat. Holka štěstím bez sebe, div si nepropotila i tričko jakou jí to udělalo radost!

     Plán byl jasný. Ve tři vyrážíme, do čtyř tam jsme, hodinka a půl na cestu nahoru a dolů, no prostě maximálně o půl sedmé jsme zpátky doma. 

     Úterý, tři hodiny odpoledne, nabírám Týnu a vyrážíme podle plánu směr Kleť a já jako správný alfa samec, s vrozeným dokonalým orientačním smyslem, se nedívám ani na mapu, ani na základní info pro turisty. „Nejsem tak blbej, abych nenašel kopec." Pro jistotu kontroluju, že navigace v telefonu chodí. To víte, jistota je jistota.

     Po víc jak hodině cesty (podotýkám, že měla trvat kolem čtyřiceti minut!) sedíme v autě,cedule žádná, kopec přes ty stromy okolo není vidět, Týna zuřivě točí s mým mobilem a řve: „Ale ten krám ukazuje tu šipičku úplně někde jinde než jsme!" Začínám litovat, že jsem se na tu mapu nepodíval.

     Projíždíme kolem mrtvé krávy a mrtvého hříběte. Okolní krajina doslova srší optimismem, Týna vedle pofňukává, že tenhle výlet je fakt na prd a otáčí se. „Myslíš, že je fakt mrtvá?" Já mezitím přemýšlím o sebevraždě jako o novém životním stylu.

     Po hodině a půl parkuju auto pod tím největším kopcem co jsem našel. Je mi to jedno. Prostě někam vylezu, hlavně ať už si nemusím pařit nádobíčko v autě. Po pár metrech před námi stojí cedule, jenž hrdě hlásá: „Vítejte na Kleti!" Hurá!!! Z přiložené mapy jsem vyčetl, že pro nejkratší trasu musíme jít po modré a hned jak uvidíme červenou, přejdeme na ní a za chvíli jsme na vrcholu. Krátká procházka na čtyři kilometry.

     Na první křižovatce začíná Týna panikařit a s fistulkou, přecházející už pomalu do ultrazvuku, se dožaduje jít dál po modré „protože si to tak pamatuje z tý mapy". Začínám chápat, že hádat se s ní prostě nemá smysl. Dávám sbohem svojí červené značce na stromě a plně se oddávám ženskému orientačnímu smyslu.

     Další hodina času pryč, sušenka pryč, voda skoro pryč a naše modrá cesta směřuje dolů a nečekaně pryč od vrcholu. „Tenhle výlet je fakt na prd", začíná znova Fistulka, „měli jsme jet rovnou tam jak jsem ti řikala. To bysme tam už byli. Takhle jsme se akorát ztratili!"

   Volím to nejracionálnější řešení. Přeskakuju příkop u cesty a vyrážím kolmo na vrchol skrz les. „Týno. Jdeme! Našel jsem zkratku." Stížnosti o klíšťatech a špinavých botách jdou jedním uchem tam a druhým ven.

     Za pár minut narážíme na další cestu. „Jé, teď musíme určitě doleva!" Moje námitky o tom, že na vrchol se jde určitě doprava jdou do háje a už mě táhne tam kam chce ona. 

      Po kilometru chůze konečně vidíme další sloup s ukazateli. „Týno, jestli na tom sloupu vyčtu, že jsme měli jít doprava, tak naše kamarádství skončilo." „Kleť - vrchol 1,5km", hlásí cedule a ukazuje směrem odkud jsme přišli. Už nejsme kamarádi...

     Sedm hodin odpoledne, slunce začíná padat za obzor, sovy v lese se chystají ke startu a my pořád nejsme ani na vrcholu, natož doma. „Tak na to kašleme a přijedeme jindy.", ozývá se za mnou. 

     Už ani nemám sílu protestovat, natož se pokoušet o debatu. „Jdeme nahoru, přidej jestli to chceš stihnout než padne noc." Přebírám plnou iniciativu, nasazujeme ostré tempo a vyrážíme podle mě. 

     „Počkej, musim čurat." Čekám u cesty než si princezna najde místečko bez klíšťat.

     A najednou jsme po chvilce na vrcholu! Vyčerpaní, hladoví, žízniví a psychicky na dně. Letím do zdejšího obchůdku pro vodu - DNES ZAVŘENO. Fajn, tak se alespoň podíváme na rozhlednu. Vstupní automat hlásá: PORUCHA PŘÍSTROJE - DNES ZAVŘENO. Lanovka: DNES ZAVŘENO. Vzdávám se veškerých nadějí a už si jenom přeju, aby byl tenhle nekonečný výlet za námi. Týna stojí vedle a pořád hledá na nohách imaginární klíšťata. „Jedeme domů?" Oba jen souhlasně přikyvujeme a podle původní trasy se rychle vracíme k autu. Že jsme původně šli pro fotku s dalekohledem si samozřejmě ani jeden z nás nevzpomněl.  

     Cenou útěchy nám byla alespoň dobrá večeře, na kterou jsem se tak těšil, že jsem si poslintal polovinu trička jak hladový pitbull.

     V půl desáté zastavuji před jejím domem a zakončuji tak naše šesti a půl hodinové dobrodružství. Znaveně se opírám o volant, koukám jak se balí a loučím se. „Tak se měj."

     „Tak ahoj." odpovídá. „Hele a nesjedeme tam někdy ještě jednou? Já bych strašně chtěla jet tou lanovkou."

     A sakra...