Rozflákal jsem rotoped, co dál?!

     Dnes pro vás mám takový kecací příběh, u kterého by mě mrzelo, kdybych ho na blogu neměl. Přihodil se mi totiž takový menší problém, díky kterému se pro vás můžu trošku rozepsat. Prostě stará dobrá IMPROVIZACE.

     
     Schválně se zkuste zamyslet nad tím, kolik z vás nebo vašich známých má doma nějaký stroj na cvičení a jak moc je využívaný. Já tyhle mašinky od malička potkával u tety nebo u pár kamarádů a všechny vypadali úplně stejně. Luxusní věšák na oblečení s jemnou vrstvičkou prachu doplňující jejich ladné křivky. Po pár dnech je prostě přestaly bavit...

       A tak jednou přišel ten den, kdy jsem si i já mohl pořídit nějakého takového pomocníka v boji s nadváhou. Dlouho jsem se rozmýšlel a vybíral, až jsem narazil na takový optimál mezi cenou a kvalitou. Popravdě jsem se dost bál, aby se mi ty peníze „vrátili" a nestal se z něj právě ten věšák, který má každý druhý. Po pár dnech mi přišel můj vytoužený mazlík a já mohl začít parádně cvičit v pohodní domova!

     Abyste pochopili, taková mašinka má pro mě spoustu výhod. Nemůžu se ohlížet na počasí a fňukat, že dneska je venku moc mokro, sucho nebo špatná lunární konstelace. Neřeším co na sebe, když mě prostě nikdo nevidí. Nemusím se táhnout půl hodiny někam do fitka a co je hlavní, pokaždé si u toho pustím nějaký ten film nebo seriál a ty dvě hodinky vám utečou jak nic! A nebo tomu tak alespoň do nedávné doby bylo.

     Jednoho dne jsem si začal všímat, že je pode mnou nějak moc hluku. „No co, asi jedu rychleji než jindy", neřeším a šlapu dál. Další den to bylo o něco hlasitější a když jsem třetí den už ani neslyšel film, který běžel přede mnou, muselo přijít na řadu řešení té záhady. A jelikož je člověk tvor šťouravý (nebo alespoň já určitě), vzal jsem mazlíka na dílnu a začal hledat závadu. „Jeden šroubek, ještě tenhle, jo a tohle vytáhnu..." a najednou přede mnou zbylo tohle:

     Jako víš co, závadu jsem našel! :D Problém byl v prošoupaných ložiscích! Ano. Právě pravděpodobně čtete o prvním člověku co rozjezdil rotoped! :D Jak jsem ovšem zjistil, hlavní průšvih je, že nikomu se moc nechce prodávat náhradní díly na rotopedy. A tak tu sedím, obepisuju a obvolávám eshopy a hledám ty mrňavý potvory, který mě pustí zase na trať!!! A co mám sakra do té doby asi dělat?

     Vzhledem k tomu, že doposud jsem měl alespoň hodinu pohybu denně, musel jsem si najít náhradu. Jedna věc byla jasná. Do fitka nejdu. Když bylo venku tak krásné únorové počasí (12°C), kolečkové brusle byly alespoň na chvíli záplatou. Pak se nám ovšem vrátili dny chladnější, mokřejší a v tom prostě jezdit nejde. Ale co, člověk by se na všechno měl dívat pozitivně, tak si říkám, že alespoň zapracuji na své běžecké kondici. Ono takové zimní noční město má taky totiž svoje kouzlo.

(To je ten můj noční rajón)

     Máte všechny chodníky jen pro sebe, noční chladný vzduch je super a nikdo na vás nečumí jak blázna. No, až na tu jednu slečnu kterou jsem potkal. Uprostřed chodníku, metr-pade na výšku, sto kilo na váze, cpala se chipsama a smála se mi. Tak jsem jí zdrhnul! :D Do uší mi hrál Fatboy Slim a jeho Funk Soul Brother, což mi vycházelo krásně vycházelo do kroku a já jí prostě pral dál tím prázdným městem.

     Největší radost mám z toho, že právě tenhle večer jsem trhnul svůj nový rekord a to jednak tím, že jsem uběhl 6,5km bez zastavení a navíc v tempu 5:20/km. Můj dosavadní top čas byl 5:52/km, takže super!

     Aby jste si nemysleli, že je všechno jenom sluníčkové a úžasné, narazil jsem i na jeden celkem podstatný problém. Vzhledem k tomu, že jsem expert na zapomínání věcí, ani tento týden nebyl jiný. Když jdete běhat, jedinou, ale jedinou věc, kterou potřebujete, jsou boty. No a ty já právě zapomněl o víkendu u rodičů. No co, beztak jsem potřeboval ještě jedny, které, pokud půjde vše podle plánu, hodlám zlikvidovat na nějakém tom ultimátním závodě (Spartan, Predator, Military Run, no uvidíme jestli se někam protlačím). Tudíž peněženka lehce zaplakala a já si koupil takové polystyrenové křusky nejhorší kategorie. Jaké ovšem bylo moje překvapení, když jsem po doběhnutí na obou nohách uviděl krásné, čerstvé a sněhově bílé puchýře! OK, tudíž druhý den už běhat nemůžu. Další improvizace!

     Rotoped, na kaši. Nohy na kaši. Poslední možnost? Návrat ke kořenům a ke staré dobré zumbě, která mi tak pomohla ze začátku! Našel jsem si tu mojí a rozvlnil se v tanečním rytmu uprostřed obýváku. Až mě překvapilo, že je to už skoro osm měsíců, co jsem skákal před monitorem naposled, ale choreografii si pořád pamatuju!

     Jediný rozdíl je v tom, že teď už se při tom nepotím jak kuchařka v závodce, ale pořád jde o velice efektivní způsob cvičení. Takže dámy a hlavně pánové, předsudky stranou! Zumba je super a hlavně funguje! Pokud se divíte, že po ní nehubnete, zkuste po návratu domů nespořádat celou bábovku jako odměnu! :D 

     Takže to vypadá, že pár příštích týdnů, jen co se mi zahojí puchýře, budu prostě pracovat na své kariéře amatérského běžce a pokusím se konečně o to vyladění času, které mám v plánu. Tak mi koukejte držet palce! :D 

    A co vy a improvizace? Hledáte alternativy nebo jste stejně leniví jako můj předrzlý kocour?